Postřehy počínajícího chovatele I.

K deerhoundům jsem se dostala jako slepý k houslím. Prostě jednou jsem ho uviděla a už jsem byla chycena do spárů. Postihlo mě to natolik, že jsem se rozhodla věnovat jim svou lásku, srdce a volný čas. Založila jsem CHS a dokonce jsem se rozhodla odchovat vlastní potomky. A jak takový lačný jedinec naslouchá na výstavách a různých setkáních stejně "postižených" lidí, často slýchá, že jeden deer, to není ono. I já jsem zatoužila po druhé chlupaté kamarádce. Pak jsem si přivezla. Byla jsem nadšená. Teď zažiju tu radost ze dvou hrajících si deerů. A přišlo rozčarování. Candy ( ta velká, co už byla ) a Jany ( ta malá, co přišla), nebyla dvojka dle očekávání. Jany doslova naháněla Candy a mě ( kdo byl po ruce ) a Candy - na rozdíl ode mě - statečně utíkala. Po překonání prvotního rozčarování naší domácí slečny a zjištění, že to mrně tu zůstane, se Candy ujala výchovy. Takže pro mě opět šok. Místo opečovávání a starostlivosti, jakou by člověk hledal u budoucí matky, nastala tvrdá realita. Kdo má doma více psů ví, že tvorba hierarchie je věc pro smečku potřebná a nemá se do ní zasahovat. To byl pro mě oříšek velkých rozměrů. Sledovala jsem s očima navrch hlavy, jak se Candy snaží Jany ukousnout krk, nebo pozřít celou hlavu, zkrátit jí končetinu, nebo ji zatlačit do země. Mnohokrát jsem vybíhala, připravena se mezi ně vrhat a zachraňovat to moje malinké stvoření. Ale četba literatury a rady zkušených chovatelů, radily NEZASAHOVAT! Je pravda, že po lítém boji, se Jany oklepala a utíkala za Candy, jako by se nic nestalo. Kolikrát jsem si říkala, jestli to byl dobrý nápad, dva psi doma. Zmítaly mnou otázky, zda jsem připravená to zvládat, mít oba stejně ráda, přehlížet boje velké a malé a zůstat nestranná.

A pak se to stalo. Jany bylo pět a půl měsíce, když na každodenní procházce, která se neobešla bez výchovných prvků Candy, jsem zažila to krásné, o čem jsem tolikrát slyšela. Jany se tentokrát dala do boje a obě holky se začaly vzájemně honit a hrát si. Já tam stála a tak strašně jsem si užívala ten pocit - dva hrající si deeři. Zapomněla jsem na všechny pochybnosti a věděla jsem, že budu muset ještě mnohokrát přehodnotit svoje představy a to co bych chtěla já a nechat na svých deerech a jejich přírodních instinktech, aby mi přidělily to moji ( snad zaslouženou ) odměnu. Odměnu spočívající v tom, že mě radostně vítají, když přijdu domů, že mají radost z každé naší společné činnosti, radost z toho, že jsme rodina. A věřím tomu, že ještě mnoho a mnoho let se budu od nich učit, abych doufala, že jednou je budu znát.